Po stopách šparglu – slavné dějiny

Kdo v Ivančicích mohl, pěstoval chřest. V polovině minulého století Tomáš Procházka poznamenal: „Sázením šparglu staly se zdejší domovní zahrady výnosnějšími nežli kdy jindy. Mapa nám ukazuje, že na předměstích jsou sličné zahrady. Příkopy městské jsou též v zahrádky obraceny i v městě jsou zahrádky pěkné …Špargl teď každý ze zdejších hospodářů zakládati zná a kdo jen může, na své zahradě jej chová, protože jest posud nejvýnosnější ze všeho, co v zahradách našich se sázeti dá.“

Chřest se začal vysazovat i ve vinohradech a také do jisté míry přispěl k úpadku ivančického vinohradnictví. Do Ivančic se chřest dostal na konci 18. století zřejmě z paulínského kláštera v Moravském Krumlově a jeho sazenice „tu nalezly půdy i pěstitelů výborných. Na záhonkách nakypřených nápravou hojně nasycených se saděly a šetřily až k oné dokonalosti přišlo, jak za dnů našich shledáváme.“ Zavedení chřestu do Ivančic se někdy připisuje obchodníku Václavu Hüpschovi, který měl sazenice šparglu zaopatřit někdy v 80. letech 18. století pro moravskokrumlovské paulány a přitom i svou zahradu „osázel šparglem a …vypěstoval chřest dobré jakosti, který se odtud rozšířil mezi kopáče do vinohradů a vnikl i do městských domů.“

Pěstování chřestu bylo v Ivančicích v předminulém století výnosnou činností

Jedinečnost a exkluzivitu ivančického chřestu určovalo více činitelů. Byly jimi příznivé podmínky pro pěstování chřestu a specielní technologie a postupy pěstování založené na vydatné výživě a pečlivém ošetřování této zeleniny ivančickými pěstiteli. Jinde ve světě se pěstování chřestu zjednodušovalo a rychle rozšiřovalo. Ivančičtí pěstitelé však zůstávali u náročnějšího způsobu pěstování, když zakládali chřestovny ne nepodobné pařeništím a etiolací (zakrýváním vyrážejících stonků chřestu hliněnými poklopy) dosahovali typické bělosti ivančického „šparglu“. Ivančický způsob pěstování chřestu připomínal spíše feudální výrobní způsob a neumožňoval přechod k velkovýrobě, zaváděné jinde ve světě – například v Německu či ve Francii. Jednoduše řečeno, v Ivančicích upřednostňovali kvalitu před kvantitou a kvalita zdejšího šparglu byla vskutku bezkonkurenční. Ostatně ivančický špargl byl na trhu chápán jako zboží luxusní a podle tohoto vidění byl také hodnocen. Jeho cena kolísala, ovšem vždycky byla vysoká. Tomáš Procházka uvádí cenové rozpětí od 30 krejcarů „až do 5 zlatých“, za opravdu jedinečné kusy chřestu se platilo až 8 zlatých za svazek.l92 Právě po tomto tzv. ivančickém „sólo“ šparglu (nejsilnějších, bílých, rovných chřestových stoncích dlouhých minimálně 32 centimetrů) byla ve vyšší společnosti značná poptávka.

Chřest z Ivančic si velmi oblíbil a nemalou reklamu jemu i jeho pěstitelům ve Vídni učinil bývalý moravskoslezský guvernér a posléze rakouský kancléř (v letech 1830-1842), hrabě Antonín Jindřich Mitrovský z Mitrova a Nemyšle. Říšskému kancléři, hraběti Mitrovskému, bylo po dobu jeho úřadování v nejvyšší státní funkci každoročně do Vídně zasíláno z Ivančic „mnoho otepi zdejšího šparglu vybraného … jednotlivý šparglový proutek osm lotů (1 lot =16,66 g) vážiti musel, což jistě tehdejší vyšší vídeňská společnost nemohla přehlédnout. Ivančický špargl důvěrně znal i arcivévoda František Karel, který, když roku 1853 přijal na vídeňském císařském dvoře deputaci zástupců z Ivančic, sdělující mu „projev radosti ivančických obyvatelů nad nezdarem zákeřnické dýky maďarské vzpomněl ve své odpovědi i na svou návštěvu v Ivančicích, ano učinil i zmínku o výtečném chřestě zdejším“.

Největším pěstitelem chřestu v Ivančicích byl v době kolem poloviny minulého století první zdejší starosta, lékárník a poštmistr Antonín Mauritz Worell, který se do města přistěhoval v roce 1826 z Moravského Krumlova. Chřest dodával až na císařský dvůr do Vídně. Chřest pěstovaný ve šparglovnách jeho syna A. Worlla mladšího byl oceněn řadou medailí ve Vídni a dokonce i v Paříži a Worell ml. obdržel od císaře Františka Josefa I. v roce 1878 titul c. a k. dvorního dodavatele chřestu. Worell starší byl prvním distributorem ivančického chřestu do širšího okolí, překračujícího hranice Ivančicka a trhu v Brně, kde drobným ivančickým prodejcům konkurovali do určité míry líšeňští překupníci a prodejci – „Navykají také chudobné ženy se šparglem do Brna obchod vésti“ napsal v polovině století T. Procházka, „na újmu Lišňákům, kteří druhdy jej u nás skupovali, a do Brna odnášeli“. Antonín Worell, a po něm další větší pěstitelé, zavedl nový způsob balení chřestu, který se v bedýnkách expedoval „do Vídně, do Prahy, do Uher a jinam, ano i za hranice… jako do Vratislavi v pruském Slezsku“.

Chřestové svazky se ukládaly do bedniček specielně pro tuto expedici vyráběných ve stolařské dílně u Wenzlů v Oslavanské ulici. Měly uvnitř přepážky s výřezem pro svazek šparglu, aby v nich při dopravě pevně držel. Bedničky s adresami musely být na 14. hodinu na poště u Worllů. Odtud je odvezl poštovní dostavník na nádraží do Kounic a vlakem putoval ivančický špargl na stoly majetných zákazníků v Brně či ve Vídni. Ještě v podvečer měl být špargl na místě.zoo Kromě A. Worlla využívajícího k propagaci svých výpěstků i inzertní rubriky tehdejšího tisku, pěstovala v Ivančicích ve větší míře chřest rodina Václava Missbacha a za svým domem na náměstí si po roce 1840 založili chřestovnu Hüpschovi. V trati Dolní Pancíř, pod silnicí do Oslavan měl chřestovnu další ivančický starosta Jan Kočí, který chřest nejen pěstoval, ale rovněž s ním obchodoval. V chřestovně v horní části téže ulice, pěstoval na přelomu století ivančický špargl obchodník s uhlím Fischer. Při „neslovské“ silnici měl v té době chřestovnu Theodor Figer. Kromě těchto a ještě dalších velkých chřestoven se chřest pochopitelně pěstoval i v malém – v zahradách i zahrádkách, ve městě i na předměstích. Ve velkých chřestovnách stávaly charakteristické stavby – chřestové domky, v nichž se třídila, balila a případně uchovávala sklizeň. Chřestové domky sloužily i jako úkryt hlídačů.

Ke konci 19. století počalo však pěstování ivančického šparglu viditelně stagnovat. Ustrnul rozmach jeho pěstování a „z nové generace hospoářů se jich věnovalo chřestu čím dál méně …“ a „…dosavadní pěstitelé začali vkládat kapitál do jiného podnikání“ a sice do ekonomicky zajímavějšího řepařství. Tak jako jinde rozšiřující se pěstování cukrové řepy vytlačilo například rybníkářství, v Ivančicích omezovalo produkci chřestu. Ještě v roce 1910 existovaly v Ivančicích tři obchody s chřestem, které vlastnili Antonín Worell, Václav Missbach a v židovském městě Růžena Wiltscheková. O dva roky později zaniklo Worllovo hospodářství a první světová válka pěstování chřestu ještě více ochromila. To již dávno neplatila slova T. Procházky o tom, že třešně skalky a špargl „… ty tu (rozuměj v Ivančicích – pozn. autor) panují a na celé Moravě. Nevyslyšena byla i slova A. Worlla z poloviny 19. století, podle kterých „… bylo by žádoucí, aby se zdejší obyvatelé věnovali tomuto pěstování, které činí Ivančice víc než evropsky postavenými.“ V meziválečném období si produkci a export chřestu udrželo pouze hospodářství Jana Missbacha v Široké Ulici. Chřest pěstovali v lokalitě Na Forotě (trať Lány) ještě po roce 1945.


Slavnosti chřestu jsou největší kulrutně-společenskou akcí města Ivančice » fotogalerie z uplynulých ročníků



Post Author: admin

Správce webových stránek města Ivančice. tel.: 546 419 435 e-mail: tichy@muiv.cz, muiv@ivancice.cz