Návštěva generála Knorra a jeho vzpomínky na prožité události

V pátek 24. června 2005 navštívil Ivančice generálmajor Miloš Knorr. Stejně jako každý rok, i letos 87 letý Vančák (čestný občan Ivančic), přijel z New Yorku strávit čas ve městě blízkému jeho srdci. Již tradicí se stala každoroční podpora Gymnázia Jana Blahoslava, kde finančně odměňuje nejlepšího studenta angličtiny. Dopolední program vzácné návštěvy zahrnoval návštěvu Městského úřadu (starosty, místostarosty), srdečné přijetí profesorkami na GJB a setkání s předsedou Mikroregionu Ivančicko Peterem Pollákem v Čučících. Zde měl pan generál možnost shlédnout DVD věnované oslavám 60. výročí osvobození města Ivančice. Program v Ivančicích pokračoval slavnostním obědem, rozhovorem s investigativním novinářem o doposud neobjasněných faktech a lidech za období studené války, prohlídkou náměstí a památníku A. Muchy a také setkáním s M. Muchou. Na ivančickém hřbitově pan generál uctil památku zesnulých své rodiny a v pozdních odpoledních hodinách strávil příjemné chvilky ve vinárně Romana Komarova ochutnávkou ivančických vín.

Se starostou města MUDr. Vojtěchem Adamem

S místostarostou J. Pospíchalem, pátek 24.6. 2005

Životní příběh Miloše Knorra je bezesporu fascinující. Věnujeme následující část alespoň některým jeho vzpomínkám a popisu událostí, se kterými možná doposud mnozí z nás seznámeni ještě nebyli.

       Začněme v 30. letech minulého století. Rodina Knorrů tehdy žila v Ivančicích na Kounické ulici (viz foto níže) a mladý Miloš studoval na místním gymnáziu. Maturoval v roce 1936 v Brně Králově Poli. V Ivančicích tehdy nemohl odmaturovat, protože bylo rozhodnuto o zrušení vyšších tříd. Miloš Knorr a jeho spolužáci (mezi nimiž najdeme C. Šindelku, O. Šachera a S. Nováčka) museli tedy dokončit studia na gymnáziu na Slovanském náměstí v Brně. Po absolvování vojenské akademie se stal poručíkem 6. dragounského pluku v Brně a po obsazení země nacisty se dvakrát pokoušel o útěk. Napodruhé to vyšlo.

Zde žil Miloš Knorr před 2. světovou válkou

Připomeňme si, alespoň stručnou vzpomínkou Miloše Knorra, jeho hrdinství za 2. světové války:

„Šel jsem do armády k 6. dragounskému pluku v Brně. Když přišli Němci, tak jsem utekl. Dostal jsem se přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Turecko do Francie. Jelikož jsem uměl perfektně francouzsky, dostal jsem velmi dobrou funkci – osobní pobočník generála československý armády ve Francii. Když Francie padla dostal jsem se do Anglie. V Anglii jsme měli příliš mnoho důstojníků, tak jsem nastoupil do anglické armády. Československá armáda tak propůjčila desítky českých důstojníků. Můj první titul byl „dočasný důstojník jejího veličenstva po dobu války bez platu“. Já jsem ale dostával plat od obou. Šel jsem do invaze s tímto plukem. Naše loď vyletěla do povětří a z 600 vojáků přežila jen padesátka. Já jsem byl jeden z nich. Pak jsem prošel celou Francií, Belgií, Holandskem a skončil jsem v Německu. Po válce jsem se vrátil do republiky.“

Miloš Knorr, tehdy zpravodajský důstojník 43. pluku, také vzpomíná na různé kritické situace za 2. světové války. Například, když německá mina zasáhla jejich výsadkovou loď.

„S pěti mladými důstojníky jsem spal na rohožích v jídelně nad kapitánským můstkem. Vstávali Jsme brzy, aby se tam mohlo snídat. Stál jsem u zrcadla, na podstavci před ním jsem měl šálek s čajem. Najednou zrcadlo zmizelo, rozbilo se na tisíc kousků. Slyšel jsem explozi a tlak vzduchu mě odhodil na rohož. Všechno se stalo během jedné dvou vteřin a já si nejsem schopen vybavit, jestli jsem nejdřív slyšel výbuch a potom se rozbilo zrcadlo, anebo to bylo naopak.“Nadporučík Knorr vyběhl ven a viděl, jak se druhá část lodi utrhla a pomalu se potápí. Stačil ještě vběhnout do vedlejší místnosti a zavolat na kamarády: „Vstávat! Potápíme se!“ A protože všude vybuchovala munice, rychle našel hadici a začal hasit požáry. Ze šesti stovek příslušníků pluku jich tehdy sto osmdesát zahynulo, dalších sto padesát bylo zraněno a evakuováno do nemocnic na britských ostrovech.

„V listopadu ve čtyřiačtyřicátém jsem na belgicko-holandsko-německých hranicích ochutnal, co to je zákopová válka na sněhu,“ vzpomíná Knorr. „V prosinci jsme zajišťovali přechody přes řeku Maas, kudy se pokoušeli Němci proniknout zpátky do Belgie.“

Ke konci války se M. Knorr v rámci svého pluku účastnil bojů mezi Brémami a Hamburkem. Ztráty byly značné. Z pětačtyřiceti důstojníků, kteří se nalodili na invazní loď, zůstala asi polovina. Z „dočasného poručíka“ se stal členem Řádu Britského impéria. Kromě něho dostali toto vysoké vyznamenání ještě dva důstojníci jeho pluku.

Zpátky domů se vrátil po 12. květnu 1945. Poté ještě třikrát vedl kolony nákladních aut, které vozily do Československa bývalé vězně z koncentráku Bergen-Belsen poblíž Hannoveru.

Miloš Knorr na ivančickém hřbitově u rodinného hrobu.

Zajímavá je také životní etapa Miloše Knorra po roce 1948. Do února 1948 přednášel Miloš Knorr na Vysoké válečné škole. Poté odešel do Šternberka. Od tamějšího plukovníka získal „zdravotní dovolenou“, kterou využil k tomu, aby se připravil na útěk do americké zóny v Rakousku. Zástupce amerického vojenského atašé mu slíbil, že dopraví do Vídně jeho kufry se šatstvem a prádlem. A potom zajel major do Znojma za dr. Františkem Muchou, okresním velitelem Státní bezpečnosti.

Na Prvního máje musel major Knorr do průvodu. Potom požádal kapitána od kontrarozvědky, který ho stále sledoval, aby ho odvezl na nádraží do Olomouce: „Mám rande s přítelkyní v Pardubicích. Jak víš, Prahu mám zakázanou. Jistě odposloucháváte telefony, tak jsi o mé schůzce slyšel.“ Kontrarozvědčík se bránil podezření, ale majora k rychlíku odvezl. Knorr vstoupil do vagónu a druhou stranou vyšel ven. Potom zastavil první taxi a nechal se odvézt do Brna, pak dalším vozem do Znojma.Knorr přespal u Muchů a druhý den ráno vyjel s přítelovou rodinou do lesa. Paní Muchová s dětmi šla sbírat houby, oba muži vykročili k řece Dyji. V hloubi lesa na ně čekal neodsunutý Němec. Ten tě bezpečně převede,“ řekl Mucha. „A teď sbohem!“ Němec a Čech přebrodili řeku a došli do myslivny na rakouské straně. Rakouský hajný se nechal za pomoci šilinků a britské vojenské průkazky přemluvit: nechá tady pána přespat a zatelefonuje do Vídně, aby pro něj ráno přijeli, cesta do rakouské metropole byla nebezpečná, protože vedla sovětským okupačním pásmem.

Páteční odpoledne ve vinárně s M. Muchou

V pondělí se u myslivny objevilo auto s mladými manžely a dítětem. Měli šest lahví whisky a špatně padělaný osobní průkaz pro Knorra. Uprchlík se divil: „Na co tolik whisky? A proč ta holčička?“U první sovětské kontroly pochopil. Jakmile si začal voják prohlížet Knorrův průkaz, štípla paní děcko a to se rozbrečelo. Rus dítě konejšil, ale řvalo ještě víc. Nakonec řidič strčil vojákovi láhev, aby je pustil. Tak projeli všech pět kontrolních bodů. Šestou láhev vypili sami už v americkém sektoru…

Ohlásil se na americkém velvyslanectví, kde už o něm věděli, a potom u kontrašpionážní služby CIC. Nechtěl se ve Vídni zdržovat: počká si na vízum do Anglie. Velitel stanice CIC ho však přemluvil, aby jim zatím pomáhal s uprchlíky. „Musíme je alespoň zběžně prověřovat a zařizovat pak jejich přesun přes ruské pásmo.“ Knorr souhlasil. Některé dny se hlásily desítky Čechů a Slováků. Knorr ověřoval jejich totožnost, zběžně je „oťukal“ a odesílal pryč. „Na jejich důkladné prověřování nebyl čas,“ vzpomíná dnes. „Určitě mezi nimi byli také komunističtí agenti. Pro nás ale bylo nejdůležitější, abychom je rychle dostali z amerického sektoru Vídně do amerického pásma Rakouska.“ Rakouská policie půjčovala prostřednictvím politických stran – lidovců a sociálních demokratů – úřadovně CIC čisté osobní průkazy, které se vyplňovaly falešnými jmény. Ale bylo jich málo, proto mnozí uprchlíci přecházeli sovětským pásmem bez papírů. Knorr jim obstarával průvodce, kteří znali cestu, a jízdenky na vlak. Peníze dostával od Američanů. Po dvou měsících odletěl major do Anglie, ale nemohl sehnat vhodné zaměstnání a proto se opět vrátil do Vídně, kde ho američané stále potřebovali. Vystupoval tam pod pseudonymem major Peter. Žil v americkém pásmu na americké osobní dokumenty, ale často nosil pistoli. „Rusové občas některé lidi unesli,“ vysvětluje. „Musel jsem být připraven.“ V létě 1951 přišel za Knorrem pracovník americké ambasády: „Máte odjet za generálem Moravcem do západního Německa.“ František Moravec, za války šéf výzvědné služby londýnské vlády, vedl jednu z několika špionážních skupin u Američanů. Sdělil majorovi, že generál Ingr schválil jeho přeřazení. V Moravcově štábu v Bensheimu u Frankfurtu se stal major Knorr operačním důstojníkem. Řídil i některé operace prováděné z Rakouska. Když koncem roku 1954 odjel Moravec definitivně do USA, rezignoval na zpravodajskou práci také Knorr. Ještě než mu Američané udělili vstupní vízum, strávil několik měsíců fotografováním zátarasů na hranicích Československa. Když se Miloš Knorr v roce 1955 usadil v USA, začal pracovat u velké firmy pojišťující pojišťovny (zajišťovny).

Odjezd Miloše Knorra z Ivančic.
Kromě vína si generál Knorr s sebou odvezl také poslední vydání ivančického zpravodaje a informační CD města Ivančice.

Prací v oblasti pojišťovnictví a zajišťování strávil od roku 1955 celý svůj život až prakticky dodnes. I přes svůj úctyhodný věk 87 let stále aktivně působí jako poradce různých podniků a pravidelně přijíždí do staré vlasti a svojí návštěvou vždy poctí i naše město Ivančice.

Zpracoval: Ing. Bohumil Smutný

Použité prameny:
Ivančice – dějiny města
Magazín MF DNES, číslo 14, ročník 1996

Post Author: admin

Správce webových stránek města Ivančice. tel.: 546 419 435 e-mail: tichy@muiv.cz, muiv@ivancice.cz