Mirek Elpl

(16. 11. 1905 – 7. 2. 1960)

„Město se třemi zlatými poháry v modrém poli, buď zdrávo! Do tvého znaku sahám, beru jeden kalich po druhém, a když jej pak vztyčuji proti slunci…“ Tak oslovil spisovatel Mirek Elpl naše město v prologu své knihy Tři zlaté poháry. Takovému uměleckému povznesení se dostalo málokterém městu a Ivančice takto vstoupily do krásné literatury. Mám na mysli prózu, protože básnicky byly Ivančice oslaveny již dříve, v 16. století Esromem Rüdingerem, v novější době Petrem Bezručem.

Jak se M. Elpl dostal do Ivančic? A jak se seznámil s jejich historií? Narodil se v Líšni, jeho otec učitel Eduard Elpl byl známý spisovatel pohádkář. Syn, rovněž Eduard, vystudoval gymnázium v Brně na Křenové a odešel pak do Příbrami na vysokou školu báňskou. Po vydání své první povídky z hornického prostředí Zastavili fedrunk, v níž zachytil hrůzu z umírání v podzemí, nemohl dostat práci ve svém oboru. Teprve po šesti letech úřednické práce v Brně nastoupil jako důlní inženýr v tehdejším oslavansko-rosickém revíru na dole Kukla v Oslavanech. To už byl ženatý a začínající básník. Dal si umělecký pseudonym Mirek Elpl. Za ženu si vzal svou studentskou lásku, paní Annu Rosenzweigovou, Židovku, kterou neopustil ani v těžkých dnech protektorátních, i když sám proto trpěl. Ona mu byla inspirátorkou, spolupracovnicí, první čtenářkou i kritičkou jeho děl.

Obálka knihy Tři zlaté poháry, kterou ilustroval Peter Dillinger.

Když se Mirek Elpl na Kukle zabydlil, vedly jeho kroky záhy do Ivančic, aby tam hledal vhodnou látku ke své tvorbě. Samozřejmě zamířil do muzea. Tehdy byl správcem muzejních sbírek můj otec Miloš Navrátil. Probírání se historií nemělo konce. Padli si ti dva nějak do oka a od té doby se datovalo jejich přátelství. A tak byl v muzeu M. Elpl inspirován ke knize Tři zlaté poháry, souboru 7 historických povídek z rozpětí 400 let od 14. do 18. století.

Každá kapitola knihy začíná ozdobnou iniciálou.

Historickou látku nepodává autor jen pro určitý příběh, ale s hlubokým ponorem se umí vcítit do nitra člověka a prožívá s ním jeho boj. Vybírá si zajímavou situaci ze života známých i neznámých hrdinů – Jana Blahoslava, Esroma Rüdingera, Jindřicha z Lipé, Itala Zozuli di Salino aj.

Hořící chrám

Tak např. v povídce Hoří chrám zažívá zvoník Jan při obléhání Ivančic kumánskými vojsky přímo peklo v sobě: on na věži – dítě s králíčkem poblíž – žena Marta mezi Kumány – oheň. V plamenech spadlý zvon tento zápas tragicky ukončí. V životním příběhu Esroma Rüdingera v povídce Štvanice prožívá autor se svým humanistickým vyznavačem poznané pravdy trýzeň člověka štvaného z místa na místo.

Tajemný Benátčan

V Tajemném Benátčanovi odhaluje zase úzkostné čekání Blažeje Zozuli di Salino na příjezd erbovního kamene z rodného domu z jeho italské vlasti. A tak bychom mohli pokračovat dále: co postava, to bolest, zoufalství, napětí, zápas. Ale z bolesti se rodí opravdová mužnost, ale také „velké a ryzí dílo“. Neboť, jak praví básník v závěru prologu: „Pochváleno buď Štěstí, ale požehnána buď i bolest, jeho životní doplněk, jeho sestra, která není úpadkem, nýbrž bodem obratu, začátkem vzdoru, z kterého vykvétá vzrůst, přibližování se k Bohu.“ Toto myslitelské dílko má, tak jako ostatní Elplova tvorba, svou uměleckou výšku.

Veselé vinobraní

Známý literární kritik 1. pol. 20. století Arne Novák nazval Elpla mistrem evokační psychologie a jeho styl označil za virtuosní. Důkladná příprava spočívající ve studiu doby, prostředí, zvyků, oblečení, přírody, přesvědčuje pak opravdovostí a prožitkem, takže se jeho styl stává důvěrným a podmanivým. Slovní vyjádření vyvolává obraz výtvarný (Hořící chrám např. přímo vyzývá k zobrazení) a vyznívá také hudebně. Přítel M. Elpla prof. Vl. Stupka, literát a literární historik, označil jednotlivé povídky Pohárů, jak následují po sobě, hudebními pojmy. První povídka – allegro furioso, druhá – andante, třetí – largo, čtvrtá – scherzo, pátá – allegretto gioccoso, šestá – adagio, sedmá – elegická sonata. Tři zlaté poháry vyšly poprvé v r. 1940 v Ivančicích v tiskárně Miloše Navrátila, který jim dal i výtvarnou podobu. Na obálce zoufalý zvoník Jan, povídky uvedeny svitky pergamenu s pečetí a názvem povídky. Druhé vydání vyšlo v r. 1947 nákladem Moravského kola spisovatelů s uměleckými kresbami známého malíře a později Elplova přítele Petra Dillinger. Škoda, že se tato kniha nedočkala dalšího vydání , aby i mladou generaci oslovila ta nádherná evokace města: „Město s třemi zlatými poháry, …“

U třech zlatých pohárů jsme se poněkud zdrželi, ale není divu, vždyť ty jsou pro nás nejdůležitější. Ale u takového výročí – 100 let od narození, 45 let od smrti – je třeba seznámit se s celým dílem.

Mirek Elpl vstoupil do literatury ve 20. letech 20. století intimní lyrikou a jednou, už zmíněnou povídkou Zastavili fedrunk. Ale teprve Vlak v mlze (1922) a Vteřina (1936) znamenaly nástup skutečného básníka, zpěvného lyrika hledajícího pravdu a opěvujícího ženskou krásu. Básně z Vteřiny byly zhudebněny skladatelem prof. V. Steinmanem a dvě z nich zazněly na Večeru Tří zlatých pohárů v r. 1947 z úst pí Z. Merlíčkové (Nemocná květina, Před odejmutím). K další poezii se básník obrací až ve 40. letech v lyrickém trojzpěvu Don Quijote před kostelem (1944) v písni bolesti z mileneckého rozchodu a následného usmíření. Několik lyricko-epických skladeb dává vzniknout České rapsodii (1945), v níž básník vyzpívává tíhu národa a víru ve svítání (Jan Blahoslav, Svítání). Po Poslední přehlídce z r. 1937, jež vyjadřuje dojetí národa pochodujícího před rakví prezidenta Osvoboditele, znějí tu rapsodické písně o hrdosti, síle a obětavém úsilí. Básník tedy dospěl od intimní poezie milostné a lyriky domova k mužné lyrice vlastenecké, neporaženecké, leč plné naděje.

Naděje a slunce jsou pojmy patřící Mirku Elplova. Jak jen on miloval slunce! A za sluncem se vydal do jižních krajin, do Itálie a Dalmácie, na Jadran. Z jeho zážitků se zrodila prozaická kniha fejetonů Města pobřeží (1935). Autor proniká do nitra paláců a staveb, aby za obrazem světa 20. století vytušil postavy a dění časů už dávno zaniklých. Zde, na jihu, se „naučil řeči s věcmi a lidmi dávno mrtvými“. A tak tu máme opět historickou prózu, nejvýznamnější a nejznámější dílo Elplova, román Marco Polo (1937). Marco Polo, vyprávění o „pravdomluvném lháři“, objeviteli dalekých světů a prvním zvěstovateli jejich existence, není pouhým životopisným dílem, ale hlubokým psychologickým rozborem Markovy duše, v které tváří v tvář malodušné společnosti vyznívá jeho osud tragicky, ale nakonec z něho vyroste nezdolný duch. Marco, „messer Milion“, přišel příliš brzo do světa myšlenkových primitivů a tak zůstává nepochopen – on, který tolik poznal, věděl, prožil.

Střetnutí pravdy s malostí světa zobrazuje cyklus povídek Objevil jsem nebe o třech hvězdářských osobnostech (Bruno, Brahe, Galilei), později rozšířený o další dva vědce (Keller, Ciolkovskij). U všech těchto postav jde o „společnou pouť za absolutní pravdou jediného zákona pořádku, jenž ovládá vesmír“.

Do historie se Elpl obracel rád, snad aby unikl krutosti současnosti. Ale neunikl. Na oba manžele dopadla těžká doba. Paní Anna si prožívala své už od r. 1942. Napřed jako pomocnice v kuchyni v židovském táboře vězňů na dole Kukla v Oslavanech, potom v Praze v Hagiboru, kde byla zřízena loupárna slídy (prý na zbraně V1 a V2), odtud 1. února 1945 byla transportována do Terezína, kde stále loupala slídu. Její rodiče a bratr zahynuli v plynové komoře, ona přežila. Vlakem se na konci války dostala do Blanska a odtud pěšky domů, protože vlak dál už nejel. Po celou dobu na ní ležel strach o jejího muže, který trpěl v lágru jako mnoho jiných mužů, kteří se nedali rozvést s židovskými manželkami. Mirek Elpl byl r. 1944 odvlečen do Kounicových kolejí a odtamtud do pracovního tábora v Klettendorfu u Vratislavi, kde pracoval v lomu. Před postupující Rudou armádou nastal zmatek, tábor byl rozpuštěn a vězni se vydali pěšky domů, kam Elpl dorazil 1. února 1945. Bylo to v den, kde jeho žena byla transportována do Terezína. Před novým transportem zachránil M. Elpla primář MUDr. Berka z ivančické nemocnice. Fingoval, že Elpl má tuberkulosu, vyměnil plicní snímek od jiného, skutečně nemocného pacienta, a s ním odeslal Elpla do plicního sanatoria v Jevíčku k primáři MUDr. M. Skýbovi. Oba lékaři tím prokázali nezapomenutelnou statečnost. Do Jevíčka doprovázel svého přítele můj otec Miloš Navrátil, se kterým Elpl, pokud to šlo, udržoval po celou dobu písemný styk.

Tíživou atmosféru, strach a trýzeň doby, ale také přátelství, lásku a oddanost zachytil pak M. E. v jinotajném podobenství s autografickým podtextem, čerpaném z hornického prostředí městečka Prokopova (Příbram – rodiště pí Elplové a město Elplových studií) v románu Důl u Veselého rytířstva (1943). Příběh zdánlivě jednoduchý, ale zasvěcený čtenář pozná, jaká hloubka se za ním skrývá – Jan Marii neopustil.

Jaro r. 1945 prožil Elpl v úkrytu plicního sanatoria v Jevíčku. Není divu, že osvobození vítá jásavým traktátem Jaro v Jevíčku (1946). Je to zamyšlení nad smyslem života, nad životem a smrtí, nad službou člověku, nad vírou a láskou, lidskými hodnotami vyrůstajícími z křesťanských kořenů.

Elplovu prozaickou tvorbu uzavírá knížka havířských novel Černí andělé (1960), v níž zachycuje život havířů na Oslavansku. Autor se vrací do kraje, který měl rád, ke svým horníkům a jejich zaměstnavatelům a známým místům. Oslavany, Padochova, Kukla, Balinka, Werkhof, Verpach, rodina havíře Hróza a rodina zakladatelů dolů z rodu Millerů tu ožívají před našim očima.

Dvakrát přistoupil Elpl k dramatizaci svých próz. Pro rozhlas upravil Marca Pola v hrdinský epos (1937), jako scénickou hru zpracoval povídku ze Tří zlatých pohárů Sen noci květnové. Dramatizace Marca Pola vyšla v knize Hrdinské bolesti společně s Habřinovým rozhlasovým dramatem o Silviu Pellicovi (1937).

Výčet Elplovy tvorby by nebyl úplný, kdybychom nepřipomněli jeho překladatelskou činnost. Elpl upoutal svým překladem sbírky Krev a zlato (1935) od maďarského básníka Endre Adyho, uměleckého následníka francouzských básníků Baudelaira a Verlaina.

Když se Elpl vrátil po válce ke své práci na dolech, byl jmenován závodním a později ředitelem dolu Julius na Zastávce. To znamenalo stěhování, a tak se nitky s ivančickými přáteli poněkud zpřetrhaly. S novou dobou nastaly nové problémy. Sen o svobodné zemi a svobodném člověku se pomalu rozplýval. A k tomu plíživě přistupovala těžká plicní choroba, jíž 7. 2. 1960 Mirek Elpl podlehl. Jak bylo těžké odcházet, když měl v hlavě ještě plán uzavřeného cyklu povídek od počátků dolování až po současnost! Jak to bylo náročné na nemocničním lůžku diktovat text manželce a pak zaznamenaný strojem ho opravovat a třeba znova a znova. Tak, za spolupráce paní Anny Elplové vzniklo posmrtné Elplovo dílko Nevěsta pod kamenem jako část zamýšleného historického celku o dolování a lidech na Oslavansku.

V pracovním lágru i teď v nemoci osvědčil spisovatel Elpl svou velkou osobní odvahu a duševní sílu, která tak „kontrastovala s jeho poměrně křehkou tělesností“. Paní Elplová ve svých záznamech píše, že když týden před smrtí ochrnul na půl těla, on vždy tak pohyblivý a plný elánu, řekl jí: „Tak jsem o tom přemýšlel, že se i tak dá žít. Víš, jako prezident Roosevelt na vozíčku. Vyvezeš mě vždy na zahradu a já tam budu psát.“ Odešel půl roku před důchodem a nedočkal se toho, že mohl konečně jen psát.

Tak zemřel spisovatel ivančický, který svým dílem překročil rámec našeho prostoru i času. Autor vycházející z hlubin vzhůru k slunci, jehož mu život tak málo dopřál. Autor se soucitem k trpícím a zkoušeným v soužení světa usilující o krásu a pravdu, i kdyby měla stát život. Autor vděčný za každý okamžik krásy a štěstí. Autor obdivující sílu ducha, kterou vypěstoval v sobě i on sám.

Dodatek

Odpusťte mi, zdá-li se vám, milí čtenáři, má vzpomínka poněkud dlouhá, ale Mirek Elpl je váš spisovatel, který ve vašem městě také žil, chodil po vašem náměstí, po vašich chodnících, sedával v hotelu U Černého lva, ležel ve zdejší nemocnici a měl v Ivančicích své přátele. I když jeho „virtuosní“ styl už neladí s dnešní pragmatickou dobou, historii svého města a také dílo Elplovo byste měli znát.

Literární pozůstalost po M. E. předala pí Elplová do Památníku národního písemnictví v Praze. Ivančické muzeum má také hodně materiálů – fotografie, vysvědčení, medaile a ocenění, jeho historickou čepici, strojopisy, dopisy s přáteli, především s jeho přítelem a ilustrátorem dvou děl Petrem Dillingerem atd.

Ljuba Kroupová

Post Author: admin

Správce webových stránek města Ivančice. tel.: 546 419 435 e-mail: tichy@muiv.cz, muiv@ivancice.cz