Jan Procházka

 

 

 

Jan Procházka – narozen 6. 2.1929 v Ivančicích. Spisovatel a filmový scénárista.

Absolvent Vyšší rolnické školy v Olomouci, v padesátých letech polit. pracovník na ÚV Čs. svazu mládeže. Nejznámější práce: Rok života (1956), Zelené obzory (1960), Závěj (1961), Přestřelka (1964), At‘ žije republika (1965), Svatá noc (1966), Kočár do Vídně (1967), Ucho (posmrtně 1977 v Kolíné nad Rýnem). Filmová tvorba: Pouta (1961), Anděl blažené smrti (1965), Kočár do Vídně (1966), Noc nevěsty (1967), Ucho (1970) a další. Filmografie J. Procházky obsahuje 34 položek. V 60. letech úspěšný autor, působil ve vedení Svazu čs. spisovatelů a v Čs. státním filmu. Přítel prezidenta a gen. tajemníka KSČ Antonína Novotného, avšak v období Pražského jara 1968 jedním z hlavních mluvčích obrodného procesu (kniha Politika pro každého, 1969). Za normalizace jeho filmy i knihy uzavřeny do trezorů, jeho jméno zmizelo z učebnic. Zemřel ve věku 42 let po těžké nemoci v době, kdy jeho osoba byla skandalizována sdělovacími prostředky, dne 20. 2.1971 v Praze. Pohřben na hřbitově v Praze-Motole. Otec spisovatelek Lenky (1951) a Ivy (1953) Procházkových.

Procházka byl zcela mimořádný talent. Udělal raketový odpich, během jednoho roku napsal asi 10 scénářů. Zřejmě cítil, že má vyměřen krátký život.“ V šedesátých letech dokáže tandem Kachyňa-Procházka konkurovat i takzvané nové vlně. Mytizovaný národní charakter atakují třeba nevšedním ztvárněním posledních dnů války pohledem malého chlapce ve filmu Ať žije republika či očima mladé vdovy v Kočáru do Vídně. Závěr snímku, kdy partyzáni zavraždí mladičkého německého vojáka a hlavní hrdinku znásilní, vyvolal řadu kontroverzí. Spolupráce Procházky a Kachyňi pokračovala filmy Noc nevěsty a Směšný pán a vyvrcholila černou groteskou o špiclovských praktikách vládnoucí moci nazvanou Ucho, jež vyvolala skandál a který byl uzamčen na dlouhá léta do trezoru. Procházka onemocněl rakovinou, které v roce 1971 podlehl. „Uvažoval jsem tehdy o emigraci, ale nakonec jsem zůstal. Měl jsem tu přeci jen dcerušku a řadu dalších vazeb, které jsem nechtěl opustit.

Mezi nejznámější díla patří např. Procházkův Kočár do Vídně, který vtahuje čtenáře do období jara roku 1945. K jižní Moravě se tou dobou blíží se svými krutostmi fronta. Sedřené venkovance Kristě jen pro výstrahu pověsili manžela. Sotva ho v potu tváře a s žalem v srdci pohřbila, vešli do domu dva vojáci a poručili psychicky zbědované vdově, aby zapřáhla koně, připravila vůz. Ta neotálela ani chvíli a v touze po pomstě se jí podařilo tajně vpašovat do sena na voze sekyru.

Vůz se prodírá cestou nočního lesa, drkotá po vystouplých kamenech. Těžce raněný voják leží v košatině vozu, druhý sedí s ženou na kozlíku. Je to mladý Rakušan, který touží jen po návratu do svého domova. Na důkaz toho se zbavuje svých nárameníků a odřezává knoflíky s německými kříži.

Ve snaze sblížit se a zároveň možná i jako satisfakci za hrůzné utrpení ukazuje Kristě fotografii své maminky a nabízí jí veškerý svůj majetek, který pro něj nemá velkou cenu, vždyť je to něco pomíjivého. Nabízí jí peníze, daruje jí zlaté hodinky a zlaté plnící pero. Ona však všechny dary rezolutně odmítá, v hlavě jí neustále vyvstává touha po pomstě, u nohou jí drnčí dobře ukrytá sekyra. Moc dobře si je vědoma, že potřebuje povoz i koně. Cítí se být v nebezpečí života, ale je přespříliš unavena a psychicky zdeptána na to, aby mohla zabíjet. Když vidí, že mladý voják je zde z donucení, nikoli dobrovolně a s nadšením, sblíží se s ním. Je jí útěchou a pevným bodem, o který se může opřít. Ke košatině vozu ráno přijdou ozbrojení muži a najdou mladou dvojici v objetí a blaženém spánku. S oběma nelidsky naloží. Mladého vojáka okamžitě zastřelí a zbědovanou Kristu znásilní.

Slunce prvního dne svobody ozáří tvář mladé vdovy. Ta jde pomalu vedle vozu, vidí mrtvému do bělostné tváře. Nedokáže se však vnitřně vyrovnat, že něco takovéhoto by bylo možné a zdá se jí, že mladičký voják jen spí. Krista se vrací domů, pod kozlíkem jí drnčí sekyra, kterou nedokázala použít. Není však nadšena, ba naopak, prožité hrůzy na ní zanechaly neodstranitelné následky.

Jan Procházka tím chtěl pravděpodobně čtenáři říci, že si lidé musí uvědomit, že většina těch, kteří symbolizují sílu zla, na její straně stojí z donucení, nikoli ze své vůle. Je zapotřebí soudit ty, kteří k tomu dali rozkaz, vždyť mnozí je jen ze strachu a s psychickými problémy plnili. Jakoby autor říkal, že válka sice může skončit, ale na hrůzy člověk zapomenout nemůže a své tragicky zahynulé známé, příbuzné a přátele mu nikdo už nevrátí; taková je hrůzná daň války.


Ať žije repbublika (1965)

Hrdinou vyprávění je malý venkovský chlapec, prožívající běžné klukovské půtky i konec německé okupace, završený příjezdem ruských vojáků. Autoři podrobně evokují jeho vnímání světa i skutků dospělých a rovněž vykazují snahu nahlížet příběh v poetickém klíči. Současně však kladou důraz na demytizující pohled, týkající se často podlého a vychytralého chování vesničanů.

Působivá je především sekvence, kdy si vylévají zášť na bezbranném chudákovi, obviněném z kolaborace.

Ať žije republika završuje sérii Kachyňových dětských filmů a zároveň tvoří mezistupeň k přemýšlivým úvahám o sporných zákrutech moderních českých dějin.

Ucho (1969)

Mrazivá tragikomedie, jeden z nejslavnějších „trezorových“ filmů, je sice situovaná do 50. let, avšak použitými reáliemi (např. soudobé oblečení i vozidla) aspiruje na nadčasové podobenství o strachu každého, kdo se zaprodá despotické moci. Probdělá noc vysokého stranického funkcionáře a jeho ženy, kteří nevědí, zda je čeká zatčení či povýšení, vypovídají nejen o zhroucených mezilidských vztazích v takovém ovzduší, ale také o všudypřítomném špiclování a odposlouchávání. Kachyňa natočil komorní drama, situované do několika místností (a s reminiscencemi na nedávno skončenou vládní recepci), s nesmírnou působivostí. Mohl se opřít nejen o skvěle napsanou předlohu, ale také o herecké výkony, výtečně balancujících na hranici vzájemně solidárních obav daných pocity ohrožení a směšnými hádkami.

Post Author: admin

Správce webových stránek města Ivančice. tel.: 546 419 435 e-mail: tichy@muiv.cz, muiv@ivancice.cz